Co se v mládí naučíš...

Protože jeden nikdy neví, rozhodl jsem se už nyní (ve svém raném věku) trénovat „probdělé akční noci“. Jelikož na to zatím nemám parťáky (všichni kamarádi a kamarádky, co znám, prý v noci spinkají ve svých postýlkách), nezbylo než testovat na NICH.

Úkol zněl jasně, snažit se neusnout a natrénovat „lehkou společenskou únavu“.

S tím prvním jsem to tak úplně nezvládl. Vynahradil jsem to však s částí druhou. Ačkoli jsem se párkrát nechal uspat, mé přerušované spaní JI i tak mírně znervóznilo. A jelikož se pořádně nevyspala už více dní, přešla po půlnoci nervozita v hysterii. Ta se přenesla i na mne, když si mě dovolila neuspaného vrátit zpět do postýlky a po agresivním přednesu několika slov, kterým zatím nerozumím (budu se je muset co nejrychleji naučit), odešla do ložnice. Následně pak i na NĚJ, když ho za pomoci výše zmíněných slov donutila vstát a přemístit se do mého pokojíčku.

S tímto řešením jsem nemohl souhlasit. Jelikož pláč/řev (a že jsem se fakt snažil) dnes v noci evidentně nefungoval, bylo nutné přejít na další level. Tady jsem to možná trošičku přehnal. Stačilo poblinkat jen sebe a JEHO…ONA, postel a peřiny už byly možná opravdu zbytečné. No ale když už jsem byl „v akci“ a tak dobře mi to šlo…se přeci nebudu nějak omezovat! Každopádně vypadali fakt vyděšeně a asi se do opáčka této noci jen tak nepoženou.

No uvidíme…promyslím to a uvidím, zda bude nutné ještě dále trénovat či nikoli.