Garanční kontrola po roce a půl

Že prý dneska místo procházky půjdeme na kontrolu k paní doktorce. Vážit a měřit. Vezmeme taky motorku a autobus, to je sichr, přeci do toho nepůjdu sám. Nicméně motorku jsme po procházce v parku nakonec uložili do kufru auta (tam totiž správně patří) a na autobus už jsem tak nějak zapomněl. Zřejmě díky nákupu dobrot a slíbenému rohlíku. Už v obchodě jsem si trénoval své slušné vychování: „děkujeme a nashledanou“.

V čekárně nás sestřička vítala téměř ve dveřích a já nestihl ani prozkoumat ty slíbené hračky v čekárně. No nic…váha lítala sem a tam, tak jsme se shodli na 11 kg. Naměřili jsme úctyhodných 85 cm (nošená velikost 86 tedy „sedí“ ;o))). No a pak už hurá za paní doktorkou. Pořád se JÍ na něco vyptávala, tak jsem si dovolil poukázat na pár detailů v ordinaci a několikrát vyrušit zvídavým "co to je, mami?". Dále jsem uznal za vhodné informovat paní doktorku o tom, že kravička dělá „bú“, má rohy, ocásek a kopýtka. A dobře jsem udělal. Paní doktorka mne na oplátku informovala o tom, že takhle krásně mluví 3 děti ze 100. S tím jsem ochoten souhlasit. S čím bych však polemizoval, je zbývající hodnocení „velmi pěkně mluví, opakuje vše i věty“. To ONI jsou přeci ti, co po mně neustále opakují. A nutno podotknout, že ne vždycky JIM to jde. Ale třeba se časem zlepší.

Každopádně do ordinace půjdu zase až tak za půl roku, tak je třeba se rozloučit. Prý jestli říkám „pa, pa“. Ne, ne, paní doktorko. Já jsem zvyklý na „nashledanou“. No a po takovém úžasu a pozitivním ohlasu klidně přidám ještě jedno, řádně teatrální.

Jen teď budu muset vymyslet, s čím bych tak mohl přijít/překvapit příště?!?!